Ze všech stran slyšíme pojmy jako: kyberprostor, kybergramotnost, kyberbezpečí. Vnímáme, že se to nevyhnutelně dotýká i těch nejmenších. Každé dítě školou povinné je v současných podmínkách vhozeno do kyberjungle. Představa, že se na počítači účastní pouze vyučování a dělá úkoly, je bohužel nereálná. Zrovna tak je naivní si myslet, že dětem večer popřejeme dobrou noc, odejdeme z pokoje, mobil na nočním stolečku, a dítě pokojně usne….

V posledních dekádách se společnost vyrovnává s faktem, že děti méně čtou, méně sportují a obecně je těžší je zaujmout natolik, aby se něčemu dlouhodobě s radostí věnovaly. O to víc propadají “kouzlu” počítačových her. Ty jsou zcela cíleně vyvíjeny tak, aby dítě u hraní trávilo co nejvíce času – dostávají různé pobídky a dárečky, aby svět virtuální hry neopouštěly. A přestože se nám tyto dárečky z našeho dospěláckého hlediska mohou zdát neškodné, fungují spolehlivě. Stejně jako “like” na sociálních sítích u dospělých a dospívajících.

Poslední rok to vše ještě zhoršil. Distanční výuka s sebou nese sociální odloučení od vrstevníků, spolužáků, kamarádů. Týká se to každého dítěte. V dané situaci děti svou frustraci kompenzují právě aktivitami na sociálních sítích a časově někdy téměř neomezeným hraním. Dnes víme, jak složité je zbavit se hráčské závislosti u dospělých. Můžeme se jen chlácholit představou, že u dětí jde o něco jiného. Rodiče, i když se snaží, nemohou jednoduše omezit čas na počítači či mobilu – vždyť se tam odehrává veškerý školní život. Jak z toho všeho ven?

Poučený rodič ví, že základem je komunikace v rodině – vysvětlování, dobré příklady, dodržování pravidel, rozumný způsob trávení času, atd. A co škola? Jak může v současných podmínkách pomoci?

Konkrétní odpověď přichází od nové informatické posily našeho pedagogického sboru, pana učitele Tomáše Keprta: 

Napříč třídami i ročníky na prvním stupni uspořádal preventivní program, videokonferenci, zaměřenou právě na (ne)bezpečí v kyberprostoru. Zvolil formu kvízu. Společně prošli otázku po otázce, zamysleli se hlouběji nad všemi možnostmi a vysvětlili si širší souvislosti. Pan učitel si pochvaloval diskuzi, která se přirozeně rozběhla jak mezi ním a dětmi, tak hlavně mezi dětmi samotnými.

Šlo například o tyto otázky:

  • Co když mi přijde zprávou odkaz od cizí osoby?
  • Jak nastavit webovou kameru, popřípadě, jaká nebezpečí hrozí, pokud není dobře nastavena?
  • Co když mě někdo na internetu/chatu/mobilu požádá o sdělení adresy a telefonu?
  • Co když na internetu uvidím např.: Klikni a zdarma získáš …?

Pan učitel potvrzuje, že se všemi situacemi děti mají poměrně dost zkušeností. Řada dětí uvedla, že se takové věci dějí často na Whatsuppu. Některé mají zkušenost s tím, že po rozkliknutí podezřelého odkazu se z jejich účtu začaly do světa posílat různé zprávy pod jejich jménem, anebo že poté jejich zařízení fungovalo hůř. Z diskuze také vyplynulo, že jsou děti na podobné situace teoreticky slušně připravené. Přesto však mohou omylem nebo při nedostatečném soustředění udělat chybu a způsobit si tím nemalé problémy. Svůj vliv na informovanost má určitě i dokument V síti, o němž má povědomí mnoho dětí.

Velmi cenné je, když se podaří přimět děti ke kritickému myšlení a vztažení problému k sobě. Děti jsou upřímné, a pokud se podaří vytvořit dobré podmínky, dokáží si řadu negativních stránek digitálního světa uvědomit, připustit si rizika. A to je přesně to, co je může v kyberprostoru, (ale vlastně i kdekoli jinde v životě) chránit. Panu učiteli za to velký dík – nebo palec nahoru?  

Mgr. Pavla Kočí, učitelka, metodik prevence